Tereza Riedlbauchová

Artiste Alena Meas

Alena Meas je umělkyně nejen pro to, co v životě realizuje, ale především pro to, kým je a jak se vztahuje ke světu. Její vnímání a prožívání reality je výsostně tvůrčí. Kdokoli se s ní setká, nemůže zůstat na pochybách, že potkal člověka, který se utkává zejména a především s múzami a jenž se nám tento svůj prvořadý boj snaží zprostředkovávat. Je to zjevné z pohybu jejího těla, z drobné mimiky, z chvění jejího hlasu – tedy z toho, co představuje Alenu malířku,– tak z toho, o čem mluví – myriády obrazů vystihují Alenu básnířku. Dokáže-li ten, kdo se ocitne v její blízkosti, dostatečně naslouchat, zjistí pojednou, že svět okolo něho se začíná proměňovat – u chodidla uvadá skoro neviditelná květina, na druhém chodníku se objímají ve větru dva stromy a za záclonou otevřeného okna stojí strnule kočka. Alena Meas má tu pozoruhodnou moc najednou strhnout podivnou roušku, ať ji nazýváme všednodenností či jinak, a ukázat nám svět holý, pravdivý a ve své kráse jednoduchý.

Ve své výtvarné a básnické tvorbě navazuje na směry přelomu 19. a 20. století, kromě ohlasů na impresionismus, postimpresionismus je jí bytostně blízký symbolismus. S ním ji pojí jak formální vyjádření, tak spirituální, transcendentální a mytické poselství jejích děl. Je to však návrat k symbolismu se znalostí avantgardy (blízkost fauvismu), abstrakce a všech turbulencí moderního umění. S rozhodností a drzou jistotou, že jsme se kdysi dostali na scestí.

Její dílo vedou živly, protože miluje proměnlivost: přetváření, transformaci, metamorfózu, transgresi, transpozici, transcendentálu. Dominuje voda, následuje vítr, velmi řídký, ale prudký a vášnivý oheň, ale neexistuje tu země. A to přesto, že Alena Meas ztvárňuje často krajiny – ať francouzské, české, řecké či jiné, že zachycuje městské scenérie (zejména kanály). Její nespolehlivá země je totiž příliš proměnlivá, aby se na ní dalo spočinout, příliš křehká, aby se po ní dalo jít. Nad její zemí lze pouze plachtit či létat. A při tom se držet Orfea jako jeho další orfické vtělení.

V poezii Alena Meas vytváří zpěv a dotýká se paní hudby.S prožitkem bolesti a s vědomím pomíjivosti propojuje hlasy mířící k harmonii. Skrze výtvarné dílo (realizované různými technikami: olejomalba, monotyp, grafika) se zase dostává do těsného kontaktu s tancem a s divadlem. Pomalu se začíná oddalovat od „tradičních témat“ (krajina, město, figura, interiér ateliéru) a varuje nás pomocí temných vizí s obrovitými medúzami před chaosem a zkázou. Doufejme, že nás ochrání její světelné bytosti či jejich kusy (především křídla), které činí nezapomenutelnými řadu jejích grafik a monotypů.

(2016)

 

Alena Meas est une artiste non seulement par ce qu’elle réalise dans sa vie, mais surtout par ce qu’elle est et par son rapport au monde. Elle perçoit et vit la réalité d’une manière souverainement créatrice. Quiconque la rencontre ne peut douter avoir rencontré une personne qui lutte avec les muses – et aspire à nous transmettre cette expérience. Cela transparaît comme une évidence dans le moindre de ses gestes et des expressions de son visage, dans le frémissement de sa voix –dans ce qui représente, alors, Alena peintre, mais aussi dans ses propos – des myriades d’images traduisent Alena poète. Qui se trouve à proximité d’elle, s’il sait écouter, réalise que le monde autour de lui se met à se transformer – une fleur à peine visible se fane à ses pieds, sur le trottoir d’en face s’embrassent deux arbres, tandis que derrière la fenêtre ouverte se tient, immobile, un chat. Alena Meas détient ce merveilleux pouvoir d’enlever l’étrange voile de ce qu’on appelle « habitude » et de nous montrer le monde dénué, véridique, d’une beauté pure et simple.
Par sa création plastique et poétique, elle renoue avec les mouvements artistiques de la fin du 19ème siècle, à côté des échos de l’impressionnisme et du postimpressionnisme, elle est proche du symbolisme. Elle a en commun avec lui le souci de la forme, mais aussi du contenu spirituel, transcendantal et mystique de ses œuvres. Certes, c’est un retour vers le symbolisme, mais avisé de l’art des avant-gardes (proche du fauvisme), de l’abstraction et de tous les sursauts de l’art moderne. Avec la conviction et l’assurance presque impudente que nous nous sommes trouvés un jour dans une impasse.
Ce qui anime son œuvre, c’est le motif des éléments, car elle aime l’inconstance : transformation, métamorphose, transgression, transposition, transcendantale. L’eau est l’élément dominant, puis vient le vent – et, ensuite, le feu très peu dense, mais ardent et violent. On ne trouve néanmoins pas la terre, malgré le fait qu’Alena Meas représente souvent des paysages – français, tchèques, grecs ou autres, qu’elle saisisse les paysages urbains (surtout les canaux). C’est que sa terre, peu sûre, est trop changeante pour qu’on puisse s’y reposer, trop fragile pour qu’on puisse y marcher. On ne peut que voler ou planer au-dessus de cette terre. Et en même temps tenir la main d’Orphée, comme  l’une de ses incarnations orphiques.
En poésie, Alena Meas crée un chant et communique avec la Musique. Sensible à la douleur et consciente du caractère éphémère des choses, elle rassemble des voix qui se dirigent vers l’harmonie. Dans son œuvre plastique (réalisée par différentes techniques : peinture à l’huile, monotype, gravure), elle noue un dialogue avec les domaines de la danse et du théâtre. Doucement, elle arrive à se détacher des « motifs traditionnels » (paysage, ville, figure humaine, intérieur de l’atelier), et nous avertit, par le biais de ces ténébreuses visions avec des méduses géantes, du chaos et de la destruction. Espérons que ses êtres lumineux ou leurs fragments (les ailes surtout), qui rendent un grand nombre de ses gravures et de ses monotypes si inoubliables, parviendront à nous sauver.
(trad. Alena Meas et Eurydice Antolin)